Na začátku června 2010 jsme se vydali na další výlet do oblíbeného ráje via ferraťáků, do Dolomitů. Měli jsme v pránu otestovat ferraty v masívu Sella (Sella Group)‚ který se nachází na východ od Bolzana. Celý masív Sella je oblíbeným místem pro horolezce a horolezčata, protože je tam dost možností, jak se na odjištěných cestách i skalních stěnách vybláznit dosytnosti. Jako základní tábor jsme si zvolili příjemný kemp ve městečku Corvara. Ale nepředbíhejme…

Tentokrát to byla čistě pánská jízda ve složení Cikorsky, Dušan, Peťa a Jura (toho času ferratový panic :) Složení tedy předesílalo, že budou pokořeny nejen vrcholy horské, nýbrž také plechové pivní.

Rychlá volba:

• 1. den, úterý, 22.6.2010 – Start

• 2. den, středa, 23.6.2010 – Corvara, Sella, Grand Cir

• 3. den, čtvrtek, 24.6.2010 – Brigata Tridentina, Piscadu

• 4. den, pátek, 25.6.2010 – Piz de Lech (2915 m)

• 5. den, sobota, 26.6.2010 –  ferrata Sandro Pertini

• 6. den, neděle, 27.6.2010 –  odjezd

• mapa celé oblasti Dolomity - Sella Gruppe, město Corvara a ferraty

Příprava:

Už několik dní před plánovaným odjezdem bedlivě sledujeme počasí na stránce http://www.ilmeteo.it/meteo/Bolzano. Počasí tu můžete vidět 7 nebo 15 dní dopředu a pak se zařídit. Vzhledem k tomu, že na náš odjezd hlásili bouřky, metelice a dokonce sněžení (v červnu!), rozhodujeme se dva dny před odjezdem, že celou akci odložíme o pár dnů později. A děláme dobře – protože v místech v okolí Corvary a prakticky celých severních Dolomitech v neděli sněží a v kempu napadalo 5-10 cm bílého, mokrého zvěrstva na konci června!!! To znamená, že skoro všechny oblasti nad 2000 m pokryla sněhová peřina, jak sledujeme na web kamerách. Nicméně, našeho plánu a pánské ferratové jízdy se nehodláme jen tak vzdát. Nakonec se ukazuje, že motlitby našich žen, které si od nás také chtějí na pár dnů odpočinout, jsou vyslyšeny a počasí se zlepšuje (už hlásí dokonce slunko), takže nakonec vyrážíme o 4 dny později – 22.6.2010.

1. den, úterý, 22.6.2010 – Start

Hlavní partička vyjíždí odpoledne z Ostravy, kluci mě nabírají v KNM a navečer po šesté hodině vyjíždíme na dálnici směr jih – Bratislava, Vídeň, Salzburg, Innsbruck a dále do Itálie k Bolzánu. Cesta probíhá v pohodě, jedeme Dušanovým Fordíkem combíkem, který, ač naložený až po uši, statečně nás posouvá k cíli (ikdyž pár plecháčů by určitě ještě uvezl).

2. den, středa, 23.6.2010 – městoCorvara, sedlo Passo Gardena, Sella Grupe a Grand Cir

Střídáme se za volantem a kolem 4 hodiny ráno zastavujeme cca 50 km před Bolzánem na benzince, abychom se trošku prospali. Spíme 3 hodinky, pak začne rachotit všemožná havěť – ptáci a kreténi v kamiónech. Sjíždíme z dálnice a vydáváme se klikatými cestičkami směrem do údolí Val Gardena (přes městečka Ortisei, Santa Chrtistina in Val Gardena, Selva di Val Gardena (Wolkenstein). Přes sedlo Passo Gardena (Passo di Gardena)‚ se přehoupneme do další doliny, kde v městečku Corvara (1568 m.) hledáme kemp.

Při příjezdu přes sedlo Passo Gardena už se kocháme majestátnými vrcholy a kolmými stěnami masívu Sella a také masívu Sassolungo (Langkopfel) po levé straně. Člověk hned vidí, že je v Dolomitech a je to paráda. Slunko pere, ale trošku nás děsí to, že vršky skalek jsou dost pokryté sněhem, stejně tak jako na loukách jsou vidět rozesetá sněhová pole - pozůstatky nedělního sněžení. Jsme tím trošku zaskočení, protože jsme si nevzali mačky.

Kemp v Corvaře najdeme rychle po levé straně (když sjíždíte ze sedla Passo Gardena), asi 500 metrů před vjezdem do městečka. Kemp není velký, ale je velmi příjemný – jak prostředí, tak standardní vybavení – čisté koupelny, záchody a sprchy – vstup do nich ovládaný „srací kreditkou“. Kemp stojí 6,5 € za osobu, 4 € za stan, 4 € za auto. Za 4 osoby, 2 stany, 1 auto – za 4 noci platíme nakonec 155 € (cca 39 € za osobu/4 noci).

Rozbíjíme tábor, stavíme stany – vybrali jsme si místo vedle dvou cykloholanďanů, z nichž jeden vypadá jako Ježíš. Posnídáme, protože při průjezdu přes serpetíny se nám udělalo nalačno blbě a plánujeme, co budeme vlastně dělat, že? Na recepci v kempu a od jiných Čechů zjišťujeme, že jít nahoru na ferratu Brigata Tridentina to bez maček nebo jiného zimního vybavení asi nebude bezpečné – ferrata je v pohodě, ale sestupová cesta je pod sněhem. Nuž, příště už budeme chytřejší a ty mačky pro zichr naložíme.

Rozhodujeme se tedy tak, že se vrátíme do sedla Passo Gardena (parkovné v sedle stojí 4 € na den) a vyšlápneme si na jeden z přilehlých skalnatých zubů – Grand Cir (Pizes de Cier). Na vršek vede podle mapy zajištěná cesta, sníh tam nebyl, takže si alespoň letos provětráme ferratové sety.

Gran Cir, 2592 m – neboli – „Grand Cip“, jak kopec familiérně překřtíme, ze sedla vypadá celkem zajímavě. Vlastně všechny „Cipy“ vypadají v adrenalinově a fotogenicky. Na dva vrcholy Cirů - Cipů vedou dvě odjištěné cesty, obě mají obtížnost 2A, takže to není nic složitého. Chodníčky pomalu stoupáme ke konečné lanové dráhy a pak směrem pod žlab Grand Cipa zleva, odkud by měla vést první jištěná cesta.

Jdeme suťoviskem a za chvíli vidíme i jistící lano. Zastavujeme pod ním a převlékáme se do sedáků a ferratových setů. Naše pozornost se přesouvá hlavně na Juru, který je na ferratách poprvé, má půjčený set a dokonce si vzal i první úvazek. Dnes je jeho velký den a sleze si svou první ferratku :D. Náležitě si to vychutnává a všechny uzle kontroluje 2x. Jsme připravení, nažhavení, navlečení v setech, přilby na hlavách, když tu vidíme scházet z vrcholu dolů horala se dvěma sotva desetiletými dětmi, které se jen tak zlehka přidržují lana, ani se necvakají! V těch setech teď vypadáme jako totální žabaři.

No, nevadí,  jdeme nahoru. Opravdu to není vůbec složité – odjištěných je prvních možná 15 – 20 metrů a obtížnost je velmi mírná – stačí se přidržovat lana. Zkušenější si tedy ani nemusí oblíkat sety. Pak už je cesta jen choďák na vršek.

Jsme nahoře, 2592 metrů, převýšení cca 400 m ze sedla. Sice jsme si moc lezení neužili, ale výhled z prvního dobytého Cipa je parádní. Před námi je celý masív Sella (Gruppo di Sella) s vrcholem Lech de Piscadú, přes celé údolí je vidět do dálky zasněžený vrchol Toffana di Roses, Lagazuoi a také bližší masív Puez Gruppe (Gruppo del Puez). Chvíli se kocháme, prohlížíme situaci na zasněžených žlabech ferraty Brigata Tridentina, fotíme. Na druhého Cipa (Pitla Cir) už nejdeme – ikdyž je tam taky ferrata, ale s obtížností to bude podobné, takže na to kašlem.

Místo toho scházíme do sedla a jdeme se ještě podívat na druhou stranu, do žlabu, kterým se má ferrata Brigata Tridentina scházet (cestou se zajímavým číslem 666). Asi za 40 minut dojdeme ke žlabu, který je dost zasněžený. Nahoře vidíme skupinku horalů, jak scházejí žlabem dolů. Čekáme na ně a ptáme se, jestli ten žlab jde bez maček a vybavení sejít. Bohužel, žlab je dost strmý a díky sněhu je bez vybavení nebezpečný. To je zlé – musíme zkusit zajet do města nějaké mačky a cepíny půjčit.

Jura jde ještě vyzkoušet, jestli druhá sestupová cesta č. 676 není lepší. Tahle cesta je sice delší, ale není tolik prudká, takže by tam nemuselo být tolik sněhu.

My se vracíme do kempu a jedeme do města zjistit, kde nám půjčí nějaké železa. Zjišťujeme, že v obchodech sice vybavení půjčují, ale podobný problém se sněhem tu mají všichni, takže všechno vybavení je už půjčené. V centrále alpských vůdců (na náměstí nad kostelem) se dovídáme, že s ferratama asi bude problém, protože sestupové cesty asi budou pod sněhem. Radí nám ale jednu novou (dva roky starou ferratu) blízkou Wolfensteinu (Selva di Val Gardena), která má jméno Via Ferrata Pertini.

Jdeme zpátky do kempu a vaříme. Do nedaleké horské říčky dáváme chladit první várku plecháčů – díky studené vodě jsou pitné za pár minut. Dáváme se do řeči s bludnými holanďany, jsou to pohodáři na kolech, ještě starší tatíkovská generace. Ježíš, první z nich má klasické těžké kolo s ocelovým ráfkem a jezdí v obyčejných zelených kraťasech a šlapkách a říká nám, že je to všechno „tady v hlavě“. Druhý má moderní hi-tech kolo, které váží 6,5 kila, ale Ježíš tvrdí, že ho v pohodě dává. Rozumíme tomu přesně tak, jak chceme.

Po večeři se vrací Jura z obhlídky sestupového žlabu Brigaty a říká, že by to snad i šlo. Je nažhavený na svou první opravdovou ferratku a dělá si z nás srandu, co že jsme to za kretény, že ho vlečeme po všelijakých Cipech, které jsou dobré tak pro děcka. My mu ale říkáme, že jsme jeho schopnosti nechtěli přecenit a proto jsme nejdříve zvolili kopec odpovídající jeho možnostem a půjčenému prsáku. Veselé štenkrování probíhá ještě pár plecháčů, které průběžně nosíme parádně vychlazené z lednice v řece. Holanďani se na nás usmívají, pohoda.

Jak zajde slunko za kopec, je zima. Dopíjíme plecha a jdem spát. Doufám, že Péťa ne stanu nebude chrápat. Má za úkol usnout později než já. Zdá se, že to vychází.

3. den, čtvrtek, 24.6.2010 – ferrata Brigata Tridentina, chata Piscadu

Ráno slunko peče, snídáme a plánujeme. Nejdříve se vybíráme na tu neznámou ferratu, nezapsanou v mapě, nakonec se ale přeci jen rozhodujeme, že zkusíme klasickou ferratu Brigata Tridentina. Sestup vyřešíme tak, že omrkneme druhou sestupovou cestu č. 676 a 29B a pokud tam nebude sníh, sestoupíme touhle delší cestou. Pokud i tam bude sníh, sestoupíme dolu zpátky po zajišténé cestě ferraty.

Brigata Tridentina je podle průvodce jednou z nejstarších a také díky tomu nejnavštěvovanějších ferrat v Dolomitech. O prázdninách to musí být dost na houby, tlačit se a čekat ve frontě. Dneska je čtvrtek 24.6., prázdniny ještě nezačaly, takže na parkovišti je jen pár aut. Parkoviště je vedle cesty, pod sedlem Passo Gardena směrem z Corvary, u cesty je cedule, takže se to dá lehce trefit.

Z parkoviště je to k první části ferraty Brigata Tridentina asi 20 minut. Pak začíná krátká, vcelku obyčejná asi 20 minutová odjištěná skalka, která není těžká (B-C). Tahle miniferatka se dá obejít z parkoviště po cestě 666A a pak doleva po stezku č. 29. Pak pokračujeme pěšky po cestě 29 až k začátku ferraty Brigada, která je napravo od celkem zajímavého vodopádu (tedy, pokud je jako dneska dost vody).

Začátek ferraty Brigata Tridentina  je mírně položený, v první půlce nejsou žádná ošemetná místa, většina je to v obtížnosti B-C, místy C, ale stupů na nohy i chytů je dost a tak se leze celkem snadno – většinou ani nepoužíváme k přidržování jistící lano. Na některých mírnějších místech se nezdržujeme cvakáním, jen se přidržujeme. Cesta stoupá nahoru, klikatí se na pravé straně vodopádu, je příjemná a nenáročná.

Do svahu pere slunko, takže je dost vedlo, pokud jdete na ferratu jako my dopoledne. Horní část – věžička, už je trošku zajímavější. Dokonce je tam dvě místa, které jsou trošku náročnější, řekl bych C-D, ale nic hrozného, pokud člověk při lezení uvažuje a občas se trošku přitáhne za jistící lano.

Kousek pod vrcholem věžičky je malé zpestření ferraty Brigata Tridentina – ocelový mostík. Na ten jsme se těšili, protože je vidět už z cesty, takže se na něm radostně fotíme. Dušan fotí tak akčně, že mu spadnou brýle dolu do propasti. No, je po nich, dolů je do pár desítek metrů. Snad budou ty fotky stát za to. Za mostíkem už je to jen choďák po sněhu a sněhových polích až k chatě Piscadú (2 587 m).

Máme smůlu v tom, že chata Piscadu se otevírá až za dva dny (26.6.2010), takže si na ní nedáme ani pivko. Rozprostíráme se na terase, fotíme, sluníme se, koukáme na panoramata a vrchol Lech de Piscadu a Cima Piscadu. Je tu asi dalších 6 lidí, to už by se malý bufík uživil. Škoda.

Snad tím slunkem a žárem dostáváme nápad, zapsat se do historie ferratových výstupu prvními nefalšovanými ferratovými akty. Na odvrácené straně chajdy Piscadú proto dáváme oblečení dolu a jdeme do těžkých póz oděni pouze v sedáky a helmy. Naštěstí nikdo z těch lidí, co sedí za rohem nenakoukne – asi by si mysleli, že jsme úchylkové. Ale to my nejsme, že :D

Plánujeme cestu dolů. Místo plánovaní cesty zpátky dolů po ferratě se nejdříve chceme jít podívat ještě kousek po cestě č. 676 – tady na planině pod chatou je sice cesta zasněžená, ale níže už by tolik sněhu být nemuselo a tak by se to dalo možná sejít i bez maček a vybavení. A je to tak, cesta je celkem bez problému schůdná, je tam sice několik sněhových polí, ale nejsou v příkrém svahu, takže přes ně v pohodě traverzujeme. Sedáky ještě necháme na sobě, protože je tu ještě krátký úsek odjištěný lanem. Scházíme už samozřejmě oblečení. Pak už jen sestupujeme vizuálně zajímavým údolím Val De Mesdí, nad kterým ční rovné a vysoké věže Torre dei Camossci a Piz de Lech. Dole se pak napojujeme na cestu 29B, kterou se vracíme k autu. Tahle návratová cesta je sice delší, ale v případě sněhu nebo zlých podmínek je určitě méně nebezpečná než klasická sestupová cesta č. 666, který je strmější a nahoře je ještě asi 200 metrová sestupová ferratka.

Čas: ferrata trvá cca 2,5 hodin, cesta dolu po 666 má trvat cca 1,5 hodiny. Naše sestupová cesta k autu byla delší, cca 2,5 hodiny.

Dole v Corvaře jdeme nakoupit do sámošky nějaké plecháče a pečivo (obchod je při vjezdu do města po levé straně). Italové právě pilně sledují to, jak je Slováci na Mistrovství světa ve fotbale posílají domů po nervydrásajícím zápase 3:2. Naštěstí máme českou espézetku na autě, ale stejně mám trochu obavy, jestli ta pohlednice domů do Kysuckého Nového Města vůbec dojde.

Večer v kempu vaříme dobroty, chladíme pivka, užíváme klídek a příjemný den na ferratě. Jura už nepindá a je spokojený. Večer po osmé pak ještě jedeme autem do sedla Passo Gardena vychutnat si západ slunce. Je to sice fajn, ale když slunko zajde, je taková kosa, že se skoro nedá v ruce držet ani ten vychlazený plecháč. Dáváme proto slivku na dobré počasí a po pár fórcích na adresu přátel odvedle jdeme spát.

4. den, pátek, 25.6.2010 – ferrata na Piz de Lech (2915 m)

Další den ráno se rozhodujeme, že vyzkoušíme ferratu na vrchol Piz de Lech. Víceméně plán je stejný jako včera – ferrata by měla být v pořádku, bez sněhu. Vylezeme nahoru a uvidíme sestupovou cestu, pokud bude v pohodě, sejdeme. Pokud tam bude moc sněhu, slezeme dolů ferratou.

Ferrata na vrchol Piz de Lech by měla být o něco těžší než Brigata. Podle propozic jsou na ní 3 místa, označená obtížností C-D, ale nejsou dlouhá, jinak by to mělo být B nebo C.

Z Corvary si cestu pro začátek ulehčujeme lanovkami a tak pohodlně za cca 16 € stoupáme až do 2537 m, na konečnou stanice Vallon (Valun). Vlek nás doveze až do zasněženého údolíčka, ze kterého je výborný rozhled na celý masív Marmolady. Napravo ve stěně zkoušíme odhadnout, kudy vede ferrata. Z konečné vleku je to k začátku ferraty po cestičce asi 25 minut.

Ferrata začíná vedle skalní prolákliny. Na začátku je zasněžený žleb, takže Dušan nějak nemůže trefit nástup, což nás pobaví. Ferrata je od začátku zajímavější – to neznamená o moc těžší, ale člověk musí více přemýšlet, jak lézt bez zbytečné námahy. V první části je dostatek „C“-čkových pasáží, přes některé vede lano, které není až tak často zajištěné o skálu, takže se více kývá a je volnější. Některé části výše jsou také vzdušnější, ale není to nic těžkého. Jisté je, že si to daleko více užíváme.

V druhé polovině je další zajímavá pasáž – dva cca 20 metrové žebříky, na kterých si pořádně zapuzujeme, tentokrát opět oblečení. Mezi nimi je jedno takové těžší místo C-D, kde je možné trošku zazmatkovat, protože tahle část je celkem vzdušná. Ale v nejhorším se to dá vyškrábat nahoru po vodícím laně.

Nad žebříky už je to pohoda, cesta se pak klikatí a pokračuje už bez jištění, přes nízké skalní zahrádky, přes které teď stéká voda ze sněhové pokrývky. Na vrchol Piz de Lech je to ale ještě 30 minut. Moc nespěcháme a v poklidu se fotíme na hřebeni. Na vrcholu u kříže si dáváme skvělou odměnu – plecháče, kterého jsme si poctivě vynesli. Dáváme si ho chladit do sněhu a kocháme se rozhledy po okolních kopcích, které jsou opravdu parádní.

Dalších horalů na vrcholu se ptáme ještě na ferratu na vrchol Piz Boé, ale říkají, že tam je opravdu dost sněhu a sestupová cesta není vidět, takže na tu se vykašleme.

Sestup z vrcholu po cestě 646 je v pohodě, když zčásti jdeme přes sněhová pole, není to nebezpečné. Dole na stanici lanovky si dáváme zasloužené pivko za 4 € a klábosíme po vydařeném výletu.

Dole v kempu si dáváme do nosu dobrou večeři. Na programu je také spišská hruška a Dušan se pouští do svého rumíka. Holandský Ježíš se vrací z výletu se zlomeným kolem – jeho stará závodníčka už dosloužila. Kecáme a popíjíme dlouhou po západu slunka, naštěstí není zima. Holanďani na nás kašlou, našli si kamarádíčky v německém párečku odvedle. My na ně kašleme taky a děláme si z nich srandu.

5. den, sobota, 26.6.2010 –  ferrata Sandro Pertini

Ráno opět parádní a slunečné, hruška opět funguje. Vstáváme, ovšem ne každému se noc podařila tak, jak by si představoval. Dušan se po včerejším sblížení s rumíkem necítí dobře a Jura si trošku stěžuje, že mu v noci poblil boty před stanem. Dušanovi je až tak dobře, že se rozhoduje, že dnes nikam do výšek raději nevyrazí a na karimatce v kempu je přece taky dobře.

Jedeme tedy jen tři. Naším cílem je ferrata Sandro Pertini, nedaleko Wolkensteinu (Selva di Val Gardena). Tahle ferrata Pertini Klettersteig je poměrně nová, takže není ještě moc popsaná v průvodcích nebo zakreslená v mapách. Obtížností by to měla být C-D ferrata.

Vracíme se do Selva di Gardena (Wolkenstein) a v městečku se vydáváme směrem na severovýchod do údolí Valunga / Langental  (směrem k ruinám hradu Wolkenstein). Úzkými cestičkami dojíždíme až na parkoviště jen několik kilometru od městečka – tohle údolí je příjemným cílem pro vycházky rodinek s dětmi, takže je tu dost aut. Parkujeme a v bufetu u parkoviště si necháme vysvětlit cestu k ferratě Pertini.

Ferrata Pertini vede po druhém hřebeni skály na levé straně údolí a má výšku okolo 700 metrů. Za restaurací u parkoviště se vydáte stezkou vlevo a za asi 10 minut cesty mezi stromy ještě jednou zabočíte doleva. To už jsou vidět na stěně jistící lana a také malý řebřík v horní části ferraty.

Oblékáme se, začíná mírně krápat, ale rozhodujeme se, že vyrazíme. Před námi je pár desítek ferraťáků, což je důsledek toho, že je sobota a vyrazili jsme z kempu trošku později – teď je skoro poledne.

Ferrata i zespodu působí vcelku adrenalínově a vzdušně. A je přesně taková je. Už pár metrů po začátku se lano pěkně klikatí po skále a když se kouknete dolů, koukáte do příjemné hloubky. Řekl bych, že většinou je to velmi příjemná C obtížnost, s tím, že je často jsou úseky hezky otevřené. Přitom je vidět, že je to moderní, sportovní a  nová ferrata – všechny stupy jsou logicky rozmístěné, takže velmi usnadňují lezení. Lano je jištěno často, takže je cesta bezpečná.

V prostřední části je ferrata Pertini trošku jednodušší, objevují se i chodící místa, ale vše zase vynahradí druhá polovina. Tam je lezení zase pěkné a vzdušné. Obtížnost je opět někde okolo C a jen místy C-D, kdo nemá rád vzdušné úseky, muže si v obtížnosti ještě trošku přidat. Pomalu se dostáváme k mostíku, který zdola vypadal delší, ale díky i za tohle zpestření. V poslední části ferraty na nás ještě čeká hezká a celkem kolmá asi 10 metrová stěnka (C+D), kterou ale taky v pohodě dáváme a užíváme si parádní výhledy do celého údolí. A vzpomínáme taky na Dušana, který se, chuděra, trápí v kempu.

Na konci ferraty je to pak asi 30 minut k chatě. Tam si dáváme pivko a taky sýr a klasický italský špek, takže si pochutnáme.

Celkově musíme uznat, že tahle ferrata Sandro Pertini byla z těch tří ferrat asi nejzajímavější, právě díky své vzdušnosti, atmosféře a dobré délce. Takže ji určitě doporučujeme.

Vracíme se do Wolkensteinu a kempu, kde na náš už čeká Dušan, který se zřejmě za celou dobu co jsme byli pryč ani neotočil, protože jsme jej našli ve stejné poloze. Převlečeme se a poslední večer chceme vyrazit do města na večeři. Vybrali jsme si po doporučení restauraci v Corvaře, hned za mostem po pravé straně. Večeře byla dobrá, pizza za 7 €, pivko za 4 € a tak se pak ještě vydáváme do vedlejšího pubu Underground, kde si dáváme ještě docel hnusné kvasinkové pivo s obrázkem mnicha.

6. den, neděle, 27.6.2010 –  odjezd

Ráno chceme vyrazit domů okolo desáté, ale čeká nás nepříjemné překvapení. Celá cesta přes sedlo a také do Corvary je od 8:30 – 15:30 uzavřena, protože se tu dnes koná tzv. Bike day. To znamená, že každý živočich v Itálii, který umí jezdit na kole, přijede tento den do oblasti Sella a na jezdí dokola tohoto pohoří. Ano, zrovna, když my potřebujeme vyjet z kempu domů. Samozřejmě chudáci řidiči mezi ty stovky cyklistů nejsou vpuštěni, takže musíme odložit odjezd až na odpoledne.

Z toho plyne poučení – dobře si prohlédněte ve městě všechny plakátky, které upozorňují na nejrůznější akce. A taky si dobře prohlédněte všechny miniaturní italsky napsané papírky vyvěšené ve výšce kolen na recepci kempu.

Vyrážíme tedy až odpoledne, ale cesta domů probíhá bez komplikací.

Shrnutí cesty:

Všechny ferraty Brigata Tridentina, Piz de Lech i Sandro Pertini jsou velmi dobré ferratky ve vizuálně a fotograficky výtečné oblasti Dolomitu Sella. Jejich obtížnost je střední (tedy C ze stupnice A-E) a jen místy obsahují těžší místa C-D, které se ale dají zvládnou. Ferrata Pertini je z nich nejvzdušnější a nejsportovnější a líbila se nám nejvíc. Tedy, pokud nepočítáme samozřejmě skvělý a nepřekonatelný výlet na „Cipa“. Kemp v Corvaře je výborné výchozí místo i pro další ferraty, které jsme díky sněhu nemohli absolvovat – hlavně tu na Piz Boé.

Takže podtrženo sečteno – ferraty v Sella Grupe v Dolomitech samozřejmě vřele doporučujeme.

Mapy oblasti Dolomity Sella: