Dolomity, Tre Cime 2008

Napsal uživatel Cikorsky

Sobota, 27 Březen 2010 13:54

Dolů do Dolomitů!

Poslední víkend v září jsme unikli deštivému podzimu na Slovensku výletem do Sextenských Dolomitů, oblast Tre Cime a Cortina. Do Dolomitů nás to lákalo už delší dobu. Těšili jsme se na to, že si vyzkoušíme nějaké ty ferratky a trošku se pokocháme panoramatama.

Fotky z výletu si můžete prohlédnout tady.

Nejdříve jsme chtěli vyrazit do oblasti v Brenta, ale po tom, co jsme zjistili, že v září už jsou skoro všechny horské chaty v Dolomitech zavřené, jsme raději zvolili oblast Sextenských Dolomitů, okolo monumentálních Tre Cime (Drei Zinnen) a okolo Cortiny, kde jsou sice horské chaty zavřené taky, ale nemusí se do hor tolik stoupat a je to o pár set kilometrů blíže.

Po shlédnutí nějakých foteček z oblasti Tre Cime na Gogole Earth bylo rozhodnuto – láska na první pohled. Navíc v okolí Cortiny je dost ferrat lehčí obtížnosti, které se pro nás jevily jako dostatečnš zajímavé na vyzkoušení, protože jsme na ferratách ještě nebyli. Abychom nejeli 900 km zbytečně do deště, sledovali jsme počasí v dolomitech na stránce http://www.ilmeteo.it/meteo/Bolzano – a můžeme říct, že počasí v reálu opravdu sedělo (ne jako u nás, kdy předpoví slunko a vy pak celý den strávíte v dešti).

Vzhledem k tomu, že hlásili na 3 dny jasno a slunečno v oblasti okolo Bozlana, nečekali jsme na nic a vyrazili operativně o týden dříve, než jsme si původně plánovali, protože tady se opravdu oplatí řídit se podle počasí. Nikdo přeci nechce koukat na Dolomity z mokrého stanu.

Rychlá volba:

Cesta
1. den: Monte Piana
2 den: Tre Cime a Torre di Toblin/ / Toblinger Knoten
3 den: Cortina d´Ampezzo, odjištěná cesta „Kasejager Steig“ na Lagazuoi Pizo
4 den: Cortina d´Ampezzo a návrat.
Zajímavé linky

Výprava Dolomity 2008:

Účastníci: Cikorský, Monika, Dušan, Markéta

Cesta:

Vyrážíme ze Žiliny až v pátek večer okolo 19:00, protože musíme být déle v práci :(.

Internetové vyhledávače naplánovaly optimální cestu přes Rakousko, směr – Vídeň, Linz, Salzburg, Innsbruck, pak směrem na Bolzáno (Bozen) - prostě pořád po dálnici. Za Salzburgem jsme sjeli z dálnice, abychom se do Innsbrucku dostali rychleji po okreskách, ale nezdálo se nám to příliš rychlejší a lepší (na zpáteční cestě jsme jeli raději klasicky stále po dálnici přes kousek Nemecka, smérem na Mnichov, je to rychlejší).

Před Bressanone (Brixen) sjíždíme z dálnice směrem na Brunico (Bruneck) a v Dobbiaco (Toblach) odbočujeme na jich směrem do oblasti Misurina. Naším prvním cílem je oblast okolo skalek „Tre Cime“.

V noci jsme chvilku spali na odpočívadle za Linzem, takže na místo – parkoviště pod Tre Cime přijíždíme okolo 14:00 v sobotu – cesta tedy trvá okolo 10-11 hodin.

Den První: Monte Piana

V autě plánujeme první ferratu. Podle průvodců od Kompasu (Dolomity sever č. 966) si vybíráme ferratu na hoře Monte Piana, která je označená jako lehká (A-B) a měla by tak důkladně posloužit na naučení ferratových technik a provětrání ferritových setu, jenžto s ferratama začínáme.

Předpověď počasí vyšla, je jasno, takže při příjezdu na parkoviště pod Monte Piana (odtud se jede i ke Tre Cime) můžeme jako malí jukat na ty parádní kopce okolo. Je podzim, takže tráva už je hnědá, modré nebe, na vrcholcích je sněhový poprašek. Prostě úžasné přivítání v Dolomitech a my valíme bulvy jako blázni, jak jim to tu tak parádně mohlo vyrůst. Fakt super kopce.

V chatě na parkovišti zjišťujeme, že na chatu Rifugio Monte Piana A. Bosi je to cca 5 km a jezdí tam jeepem pan Lorenzo za 8 € (tam a zpátky) nebo za 5 € (jen tam). Vzhledem k tomu, že je už odpoledne, čekáme na pana Lorenza a necháme se vyvézt na Monte Piana k chatě.

Tam zažijeme první dolomitské megaokouzlení, protože z chaty je nádherný výhled na Tre Cime a masív Cadini di Misurina – což je prostě nepopsatelná paráda…

Snad tahle fotka …

Hledáme nástup na slibovanou ferratu. Za chvíli zjišťujeme, že tahle lehká ferrata je prostě jen obyčejná turistická cesta, na pár místech odjištěná lany, takže vytahovat set a sedák nemá cenu. No, tak jdeme na výlet.

Hřeben Monte Piana je poměrné rovinatý a nenáročný, ale i tak zajímavý. V První světové válce tu probíhaly boje mezi Italy a Rakušany, takže celý kopec je vlastně takové velké muzeum. Najdete tu mnoho zákopů, štol, křížů – vlastně okolo celého kopce vede naučná stezka. Do štol se dá vejít, takže je potřeba čelovka. Procházka po Monte Piana je opravdu příjemná, protože rozhled na Tre Cime nebo na okolní hřebeny je hodně zajímavý. Ale jak už jsem říkal, žádnou ferratu nebo něco náročnějšího nečekejte.

Dolu k autu scházíme pěšky, Jeep stejně jezdí jen do 17:00 a chata A. Bosi už je zavřená. Mimochodem, z chaty odepsali i na náš mail, takže myslím že není problém se tam ubytovat – ale zase na druhou stranu, z chaty se dá jít pouze na hřeben Monte Piana, na ostatní kopce je vždycky potřeba sejít dolů a pak zase nahoru.

Večer nasedáme do auta a jedeme hledat kemp na přespání. Jedeme kousek zpátky tam odkud jsme přijeli (cca 10 km směr na Dobbiaco (Toblach)) se u jezera ubytováváme v *** kempu. Přes léto asi není problém zůstat přímo na parkovišti v Misurine, protože tam je taky kemp, ale teď už byl zavřený. Na našem kempu je ale fajně - už je po sezóně, takže ubytko je levnější – 6,5 € osoba, 3 € stan, 3 € auto. Pro záchody a umývárky v kempu můžeme použít slovo luxusní – jsou vážně čisté, velké a voňavé.

Zatímco odpoledne jsme chodili v tričku, stany večer stavíme v rukavicích, protože je najednou totální kosa (konec září v horách), že na sebe oblíkáme skoro všechny teplé věci z batohů.

Druhý den: Tre Cime a Torre di Toblin/ / Toblinger Knoten

Ráno se probouzíme v zamrzlém stanu s vrstvou námrazy, ale díky teplým spacákům v noci zima naštěstí nebyla. Takže pokud jedete takhle v září, říjnu, rozhodně si berte zimní spacáky, protože v noci už byly mínusy. Balíme věci a vyrážíme zpátky na parkoviště pod Tre Cime – dneska chceme udělat procházku okolo Tre Cime a sportovní ferratu Torre di Toblin (Toblinger Knoten).

Za vjezd pod Tre cime, respektive až k chatě Rifugio Auronzo (v této době také zavřená tedy bez možnosti ubytka) se platí 20 €/auto. Serpentinami přijíždíme až k velkému parkovišti, kde mezi dalšími stovkami aut hledáme volné místo. Holt je neděle, počko parádní, takže je tu zřejmě půlka Itálie a druhá půlka lidí z Rakouska.

Bereme věci na ferratu a vyrážíme. Cesta traverzuje po zadní straně Tre Cime, která není tak zajímavá jako přední, ale rozhledy na masív Cadini di Misurina nám to vynahrazují. Míjíme chatu Lavadedo (http://www.rifugiolavaredo.com/) stoupáme spolu s desítkami turistů do sedla u Tre Cime.

Konečně. V sedle už konečné vidíme majestátní stěny skalního masívu Tre Cime, které vrhají dlouhé stíny do údolí pod nimi. Je to opravdu parádní podívaná. V téhle výšce je už na některých místech několikacentimetrová vrstva sněhu, což nám trošku ztěžuje pohyb – ani ne tím, že by to klouzalo, ale tím, že na stezce před námi jde "autobus bavorských důchodců", kteří s tím mají dost problém. Nešli totiž to širší cestou, ale vydali se takovým traverzem ve stěně, kde to opravdu trošku klouže. Nakonec se ale prodereme před ně a pokračujeme.

Traverzujeme dále k chatě Tre Cime, která je otevřená, ale také bez možnosti ubytování. U chaty se ptáme nějakých vracejících se horalů na další ferratu Innerkofler / Paternkoffer. Říkají, že to dali, ale díky sněhu je tam jedna část, kterou doporučují kvůli bezpečnosti jít v mačkách. Hmm, my mačky nemáme, takže plánovou ferratu asi budeme muset vyřadit z pránu na další den.

Ale nevadí, čeká nás Torre di Toblin – naše první ferrata. Nahoru na vrchol vedou dvě cesty, jedna sportovní ferrata se řebříky (tou půjdeme my) a pak lehčí, odjištěná cesta s několika lany, kterou se vlastně sestupuje z vrcholu. Při nástupu tedy směřujeme stále jakoby doleva dorazu za kopec Torre di Toblin. Tam si na plošince oblékáme sedáky a připravujeme sety. Ferrata Torre di Toblin je tu.

Začíná to takovým malým traverzem vysekaným ve skále. Ferrata je ze severní stěny, takže na některých místech je dost sněhu. Musíme dávat pozor. Jsme u nástupu na ferratu. Nuž, vypadá to drsně. Je to takový výšvih, klouže to, takže se rozhodujeme jestli vůbec půjdeme. Markéta se na to necítí a vrací se. My ostatní nalézáme a pomalu ukrajujeme své první ferratové metry.

Je to opravdu adrenalin. Poprvé na fermatě. Dáváme pozor, protože sníh a namrzlé stupy kloužou, žebříky taky, ale suneme se nahoru. Za chvíli funíme, odpočíváme, ale lezeme. Za každým záhybem koukám na ty roztodivné překážky, co nás čekají. Spousty žebříků, stupů, občas i malé lezení – všechno dobře odjištěné vodícím lanem na straně, takže strach trochu opadává. Zůstává ale respekt a opatrnost.

Lezeme. Chvílemi koukneme dolů do prázdnoty, chvílemi je cesta opravdu vzdušná, takže je to príma zábava. Jako bonus na konec je takové místo, kde prostě chybí pár metrů žebříku, takže je potřeba lézt po skále – což s tím sněhem není zas taková sranda a tak dojde i na sprostá slova. Ale vrchol je už blízko a tak i tuhle překážku překonáme.

Jsme nahoře. Adrenalin opadává, dokázali jsme to. Rozhled na Tre Cime a okolí je parádní, takže sedáme, kocháme se, debatujeme a prožíváme naplno tyhle parádní okamžiky.

Vracet se budeme druhou stranou, která už není tak náročná – když na některých místech se pro jistotu zapneme.

Na chatě Drei Zinnen se chvíli zdržíme, pofotíme co se dá a vracíme se k autu stejnou cestou, jako jsme přišli. Vzhledem k tomu, že pro tu druhou plánovanou ferratu nám chybí mačky, rozhodujeme se tak, že se přesuneme dále – do Cortiny a další výlet uděláme někde tam. Autem se tedy přesuneme do cca 14 km vzdálené Cortiny d´Ampezzo, kde po chvíli bloudění nacházíme otevřený kemp Cortina, kde se ubytováváme za podobné ceny jako včera: 6,5 € osoba, 3 € stan, 3 € auto.

Vaříme jídlo, večer už je zase zima, takže lahváče pijeme v kempové prádelně a jdeme spát.

Den 3: Cortina d´Ampezzo, odjištěná cesta „Kasejager Steig“ na Lagazuoi Pizo

Třetí den ráno plánujeme trasu. Včera jsme v kempu na internetu projížděli ferraty okolo Cortiny, ale v tomto období už jsou všechny horské chaty zavřené, lanovky nefungují, takže se nám to trošku komplikuje, kam se vlastně vydat. Konečně taky kupujeme turistickou mapu okolí Cortiny, protože zatím jsme chodili jen podle knižního průvodce, což není úplně ideální.

Nakonec si vybíráme turistickou odjištěnou cestu „Kasejager Steig“ na vrchol Lagazuoi Pizo. V průvodci je to značeno jako těžká turistická trasa s několika odjištěnými místy – takže ferratovou výstroj sice bereme, ale asi ji potřebovat nebudeme. Počasí nám opět přeje, takže z Cortiny vyrážíme autem do sedla Falzarego, cca 17 km. Tam necháváme auto na parkovišti vedle stanice lanovky, která vede na vrchol Lagazoi Pizo.

My však jdeme pěšky a začínáme pomalu stoupat pod stěnu Lagazuoi. Trasa je nenáročná, pár míst je odjištěno lany, ale nic těžkého. Zajímavým místem je asi 15 metrů dlouhá visutá lávka, mezi dvěma stěnami, kde se fotíme a pokoušíme se rozhoupat. Cestou se kocháme parádními výhledy na celou oblast Severních Dolomitů a Marmerády (jak jí familiérně říkáme). Na vrchole svačíme a blbneme s místními domorodci – což jsou opeřenci žlutozobí ptáci, zřejmě kosi.

Kousek po hřebenu je chata Lagazuoi, kde se zastavujeme a opět kocháme parádními výhledy. Ferratové sety zůstaly zatím v batohu.

Zpáteční cesta dolů vede skrze bludiště chodeb vtesaných do skály. Ano, tihle Italové za války byli úplní blázni. Jen si to představte – více než kilometr dlouhá šachta, která vede dolů skrz horu! Blázni.

Nasazujeme tedy čelovky a vydáváme se po stopách vojáků z první světové a po 20 minutách klesání uvnitř hory, prostě jen kroutíme hlavami, jak mohl někdo něco podobného vykopat. Prolézáme bludištěm chodeb a chodbiček, kulometných místností a hnízd a divíme se. Pro klaustrofobiky to asi moc není, ale chodby jsou dostatečné prostorné, takže jsme se ani jednou do hlavy nepraštili.

Když přicházíme k autu, plánujeme už kopec na další den – chceme jít na Averau, který je viditelný z téhle hory a pěkně si tam vyčnívá. Cestou potkáváme tři italské horaly kolem padesátky, tak se jich ptáme na nějaké zajímavé ferratky v okolí, ale nakonec zjišťujeme i to, že se má pokazit počasí a zítra už má být hnusně.

Vracíme se do kempu, spokojeni s dnešní odpočinkovou tůrou a jdeme spát.

Den 4: Cortina d´Ampezzo a návrat.

Ráno je pod mrakem a zataženo. Neprší, ale všechny vrcholy hor jsou v čudu.

Balíme se, platíme kemp a přeci jen se pokouším jet na výlet – do sedla Passo Giau. Tam na nás však čeká pověstná mlha, co se dá krájet, takže se rozhodujeme, že se stavíme na chvíli do chaty, která je v sedle.

Bavíme se s majitelkou chaty, ale německy nám to moc nejde. Je to sranda, protože majitelka houkne dozadu a za chvíli přijde nenápadná paní, která na nás promluví slovensky. Takže na chvíli sedáme, dáme kafe a kecáme s košičankou, která tu pracuje přes sezónu.

No, mlha se nezvedá, my ano. Vzhledem na to, že se počko asi nezlepší, lezem do auta, jedem zpátky do Cortiny. Tam se projdeme liduprázdným městem – tihle Italové opravdu přes tu siestu zalézají kdo ví kde, zajdem na pizzu do jedné z mála otevřených restaurací a rozhodujeme se, že se pomalu dáme na ústup domů. Tři dny parádního počasí jsme si užili, takže můžeme jet.

Vyjíždíme tedy z Cortiny okolo 14:30. Jedem stejnou cestou, stále po dálnici a okolo 02:00 vystupujeme jsme doma, u Žiliny. Cesta nám tedy trvala okolo 12 hodin.

Dolomity – pár slov na závěr.

Okouzlující. Parádní. Jedinečné.

Pokud Vám vyjde počasí (doporučujeme sledovat), je to něco neskutečného a doporučujeme všem. Chceme se tam samozřejmé vrátit – příští rok ale nepojedeme tak pozdě, protože na konci září/septembra už je všechno zavřené – takže ideální doba je asi první dva týdny v září. To už bude po prázdninách (takže méně lidí), horské chaty a lanovky ještě budou fungovat a i počasí už je takové celkem stabilní.