Na ferraty do Rakouska

Letošní prázdniny jsme jako cíl naší dovolenky na horách zvolili ferraty v Rakousku. Minulý rok jsme si lezení na zajištěných cestách trošku vyzkoušeli v Dolomitech a ferraty v Rakousku se nám zdály blízko, je jich dostatek vedle sebe a jsou různých obtížností, takže si lze vybrat dle libosti.

Rychlá rekapitulace cesty:

Farraťáckou výpravu tvořili: Cikorský, Monika, Dušan a Péťa.

• Počet dní: 7
• Počet ferrat: 5

Prolezené ferraty:

• Tranustein Klettersteig (D),
• Postalm Klettersteig (D),
• Loser „Sisi“ Klettersteig (C-D),
• Intersport Klettersteig (C/D),
• Leadership Klettersteig (C)

Kompletní fotogalerie z výletu na ferraty.

Ale popořádku:

DEN 1: Výjezd …. se odkládá!

Dlouho plánovaný den naší dovolené nastal v pátek 17.7.2009 a my jsme po několika týdnech plánování, změn a rozhodování připraveni vyrazit na hory směrem na jih, do Rakouska. Vybrali jsme si oblast jižně od Salzburgu a v okolí Dachsteinu, kde jsou pro ferratochtivé turisty připraveny cesty různých obtížností A-E. Obtížnost A - B je lehká jištěná cesta, kde se zkušenější horalé snad ani nejistí, tedy pokud to nevyžadují zhoršené podmínky (led, bláto). Cesty C-D obtížnosti jsou náročnější, silovější, delší, svislejší, převislejší, vzdušnější – zkráceně lepší. E-čkové ferraty jsou pak nejtěžší, ale zatím jsme žádnou nezkusili, tak nemůžeme posoudit :D.

My jsme si na naši cestu naplánovali několik ferrat C - D obtížnosti, různé délky a náročnosti. Tyhle kousky se nám zdály adekvátní našim schopnostem.

Takže je pátek večer a my čekáme doma až k nám dorazí česká sekce. Pojedeme všichni jedním autem – Citroenem Xara combi, kterému familiérně říkáme „Termi“, vzhledem k jeho stříbrnému terminátorovskému blatníku, viditelné to poslední vzpomínce na ťukanec před dvěma lety. Doma to vypadá, jako bychom se stěhovali a další půlku Ikei zdá se přivezl Dušan s Péťou. Ládujeme všechno potřebné (plecháče, hrušku, višeň) i nepotřebné (pláštěnky, spacáky, batohy) do Termiho a ten po chvíli začíná funět, jak je nabitý k prasknutí. Bohužel platí Murphyho zákon, že ikdyž jedete na 3 dny nebo na dva týdny, pořád s sebou taháte konstantní počet harampádí, z něhož stejně větší polovinu nevyužijete (Pozor - neplatí pro plecháče, tam je potřebné množství geometricky úměrné počtu strávených dnů).

Zavíráme kufr, vzadu na sebe kluci nevidí, řidič zase nevidí dozadu (což nevadí), takže je jasné, že máme všechno a můžeme vyrazit. Jedeme klasicky směr Vídeň a Salzburg, pořád po dálnici. Předpokládaná délka cesty k cíli je něco přes 6 hodin. Předpokládaná…

V Bratislavě zastavujeme na benzince a já mimo jiné dofoukávám pneumatiky, neboť se mi zdá, že pod tou tíhou mírně plasknou. Jedeme dál. Jsme na dálnici, asi 15 km před Vídní a najednou slyšíme „Prásk!“. Auto sebou začne v plné rychlosti házet, ale naštěstí se nám bez bourání podaří zatavit u krajnice. Je 9 hodin večer, tma, jsme na dálnici a máme píchlé zadní kolo. Poučení: Nedofoukávejte zahřáté pneumatiky na benzince v Bratislavě!

Hezký začátek. Nasazujeme vesty (naštěstí máme dvě) a jdeme vyměnit prasklé kolo za rezervu. Získání rezervy ovšem obnáší vyházet půlku kufru, abychom se k ní dostali. Za půl hodiny už máme přezuto a věci zase v kufru, ikdyž to byla práce pro menší stěhovací partičku. Měníme plán cesty, protože na rezervě cestu nechceme riskovat, takže se vracíme do Bratislavy, kde nám to snad opraví.

Na pumpě voláme non-stop pneuservis a jedeme pak přes celou Bratislavu někde na výpadovku na Senec, kde nám ochotný (bez ironie) pán z firmy „Sivres“ sděluje, že máme prasklý ventilek a že to nedokáže opravit. Máme počkat a ráno to zkusí někomu dát na opravu.

Jdeme se teda ubytovat do kempu na Zlaté písky. Tam dáváme dvě pivka v kelímku a necháváme se vysát mračnem komárů. První dovolenková noc tedy není úplně podle našich představ – pijeme sice pivo, ale z dálky řve disko a celou noc na nás útočí krvežíznivá havěť. Holt Bratislava.

DEN 2: Patálie s ventilkem.

Ráno voláme do servisu, kde nám sdělují, ať si pro kolo přijedeme, že ho nedokáží opravit. Nastává velmi zajímavá situace. V sobotu ráno v hlavním městě Slovenské republiky hledáme někoho, kdo nám opraví ventilek. Servis, který má mít otevřeno v sobotu, má zrovna dnes z technických příčin zavřeno. Jak jinak, že. Servis BMW opravuje ventilky jenom pneumatikám, které vozí BMW. Diskriminace. Další pneuservis nám nabízí za opravu ventilku výtečnou cenu 70 €. To se všichni fakt scvokli?

Naštěstí nám pán ze zelené kartičky dodal několik dalších servisů, takže po půl hodině telefonování se dovoláme na on-line servis fa Jaslovsky (www.odtahovka.sk)‚ kde nám během 30 minut ventilek opraví a za dobrou cenu.

Pojíme tedy mezi paneláky na Petržalke, zvedá se vítr a vypadá to, že se počasí pokazí. Je sobota odpoledne a my vyrážíme z Bratislavy na druhý pokus.

Před Vídní začíná pršet. Asi 5 km za místem včerejšího ventilkového kolapsu sleduji na palubní desce dvě černé blikající světýlka. Jedno z nich je v podobě slova „Stop“, druhé je u ukazatele teploty chladící kapaliny. Když se k blikání přidá i pípání, zastavujeme na odpočívadle. Zjišťujeme, že přestaly fungovat přední ventilátory. Rekapitulace - prší, bliká nám stopka, jsme pár kilometrů za hranicemi druhý den dovolené. Čekáme každou chvíli, že začnou padat sarančata. Byli bychom kompletní.

Radíme se. Zjišťujeme, že pokud vypneme větráky, kontrolky nepípají ani neblikají. Pojedeme tedy bez větráků.

Vzhledem k tomu, že jsme si automobilovou smůlu vybrali snad na 10 let dopředu, cestou k Salzburgu už nám nic neupadlo, neprasklo nebo nezačalo blikat a k večeru sjíždíme z dálnice k městu Gmunden. To leží na břehu jezera Traunsee, na kterým se pyšní první cíl naší výpravy – vrchol Traunstein. Objíždíme jezero zprava a nacházíme rodinný kemp, kde na dvorku kotvíme. Kemp je na protější straně jako Tranustein, téměř naproti hory, takže se díváme, kudy to zítra půjdeme. Tedy jestli půjdeme – neustále prší a mrholí.

Kemp je fajn, mají ho dva postarší dospěláci na zahradě, uvnitř domu mají hospodu, takže si dáváme pivko za 3 €, čaj za 1,60 €. Stavíme stany, vaříme a začíná boj o kempinkovou stoličku, kterou si Monika veze z domu. Každý z nás ji chce. Tu stoličku, ne Moniku. Naštěstí Monča nedělá krky a můžeme si na ní každý alespoň sáhnout. Ano, opět na stoličku.

DEN 3: Traunstein Klettersteig

Ráno je počasí nic moc, ale neprší. Dopoledne čekáme až se rozplynou mraky a naše pochybnosti a tak se jdeme projít do nedalekého, malebného městečka Traunkirchen, kde mají dva kostelíky a… to je vlastně všechno. Okolo poledne se vracíme do kempu, balíme věci a vyrážíme na Transutein, jelikož to vypadá, že pršet nebude.

Traunstein je 1691 m vysoký kopec a k jeho zdolání od jezera musíte překonat převýšení cca 1250 výškových metrů. Pod vrcholem je 150 m vysoká ferrata Traunsee Klettersteig, obtížnosti „D“.

Objíždíme jezero Traunsee, projíždíme přes Gmunden a stále okolo jezera jedeme až pod horu, kde je na konci parkoviště. To ale bylo plné aut, takže parkujeme na chodníku. Okolo je spousta záchranářů, nad jezerem lítá vrtulník, tak se ptáme, co se děje. Někdo se prý ztratil v lese okolo jezera, tak ho hledají. Také nám říkají, že kratší cesta Hernlersteig na vrchol je uzavřená kvůli sesuvu půdy, takže nám doporučí delší, trojhodinovou cestu Naturfreundesteig.

Vyrážíme, cesta vede tak 20 minut okolo jezera, skrze dva tunely ve skále a pak se před mostem stočí doleva nahoru. Stezka vede strmě vzhůru, vedle cesty je jistící lano, ale ferratové sety ani nevytahujeme, jen se na několika místech přidržíme. Odjištěná místa se střídají s normálním šlapákem, takže postupujeme nahoru vcelku pohodově, ikdyž pomalu. Dokonce je tam jedno místo, kde se stoupá po kolmé stěnce, ale stupy jsou v pořádku a tak je to zajímavé zpestření. Někde v půlce si začínáme uvědomovat, že nástup na ferratu obtížnosti „D“, který je 1 250 výškových metru na začátek možná nebyl ideální výběr.

Po třech hodinách chůze, pár litrech potu a desítkách nadávek docházíme k Gmunder Hutte, která je kousek od vrcholu a kde má končit ferrata. Chvilku odpočíváme, díváme se na parádní výhledy a pak se vydáváme cestou Hernlersteig asi 20 minut dolů, abychom našli začátek ferraty a mohli si ji zase vyšlápnout nahoru. Ano, nejsme normální.

Začátek ferraty je viditelně označený na skále, nalevo od stezky. Tam si oblékáme ferratové sety a výstroj. Jsme celkem unavení, ale když už jsme sem šli, chceme tu potvůrku zdolat.

Ferrata Trauns ee Klettersteig začíná B-C šikmým traverzem, pak následuje první D část, kterou překonáváme, ikdyž se trošku zapotíme. Dále se střídá lehčí C, B úsek z dalším krátkým D úsekem a následuje zase lehčí část. Všechny části jsou dobře odjištěné, většinou velkými ocelovými kolíky na nohy. Následuje trošku delší D část, svislá, vzdušná a otevřená, kde už je to opravdu trošku větší nápor na ruce. Po tomto místě je možné si odpočinout na místě porostlém kosodřevinou. Čeká nás ještě jedna D stěnka a pak už vcelku pohodové C a B části.

Zvládáme to. Jsme zase zpátky na chatě a dáváme si zasloužené pivko. Dali jsme svoji první „D“ ferratu, celkově vlastně druhou ferratu vůbec. :D Ferrata nám trvala okolo 40 minut. Konečné si pořádně prohlížíme krásné výhledy z vrcholu Traunstein – je vidět celý hřeben Totes Gebirge, masív Dachsteinu a další kopce.

Teď nás ale čeká to nejhorší. Sejít celých 1250 výškových metrů zase dolů k jezeru. A to je maras. Opravdu. Sestupujeme cestou Hernlersteig, kde má být sesuv půdy (že bychom byli dole dřív? :), ale bavili jsme se s chatařem, že se tudy dá projít. Vrchní část této cesty je odjištěná, lehčí ferrata, ale  přidržujeme se lan a sety nevytahujeme. Pomalu klesáme a začínáme cítit kolena. Naštěstí začalo svítit slunce, takže je příjemně. Klesáme a nebere to konce. Nadáváme. Spodní část je strmá a bez lana. Klesáme a nadáváme. Supíme, bolí nás palce a nadáváme. Utrpení trvá více než dvě hodiny. Přemýšlíme o nejbližší ortopedické ambulanci…

V kempu dáváme plecháče na uklidněnou, vaříme a jdeme do sprchy. Protože zavřeli recepci brzo a máme pro chlapy jen jeden sprchovací kupon, sprchuji se a pak hned za mnou leze do sprchy Péťa. Jenže Péťovi dojde voda právě ve chvíli, kdy je namydlený, takže ho s Dušanem pak musíme polévat naplněnýma pet flaškama. Studená voda mu moc nejede a tak řve na celý kemp.

Dáváme pivko a jdeme spát. Zítra jsme naplánovali Postalm.

DEN 4: Postalm Klettersteig

Ráno balíme věci a stany, stěhujeme se. Za kemp platíme 14 € (2 noci / osoba, stan a auto).

Vyrážíme směr Bad Ischl a Weisenstadt, kde odbočujeme na Postalm. Jedeme údolím asi 5 km, pak nás zastavuje ženská na mýtnici a musíme zaplatit poplatek 5 € za osobu za vjezd dále. Péťa je zaházený batohem, takže platíme jen za 3 osoby. Aspoň k něčemu je to plné auto dobré. Pa rkoviště na začátku ferraty je dobře označené velkou cedulí s plánkem, asi 600 m od mýtnice.

Postalm Klettersteig je ferrata „D“ obtížnosti, který trvá cca 4-5 hodin, přičemž 3 hodiny strávíte lezením v skalním kaňonu. Poslední těžká „D“ stěna ferraty se dá vynechat.

Z parkoviště je to k začátku ferraty asi 20 minut, pak se oblíkáme do ferratových mundůrů. Cesta pak stoupá lesem dalších 20 minut, než dojde k prvnímu zajímavému místu cesty – asi 20 metrů dlouhému lanovému mostu. Ten spojuje oba břehy hlubokého kaňonu, na jehož dně teče potůček. Na mostě to trošku houpe, takže je dobré jít pomalu. Pak je cesta spíše lehčí, jen A-B obtížnosti, než se dostane na traverz po stěnách kaňonu. Ty jsou většinou obtížnosti C, s dobrými vstupy (kolíky) na nohy. Problém může nastat, pokud třeba prší nebo je hodně bláta, kdy to určitě nepříjemně klouže. Cesta kaňonem je úžasná, traverzujeme po stěně, chvíli nahoru, chvíli sestupujeme dolů, dalším mostíkem (tentokrát už pouze s jedním lanem na nohy a druhým na ruce!) se dostáváme na druhý břeh. Lezení je většinou obtížnosti „C“, dobře odjištěné.

Další zajímavé místečko je „Přeskok na druhý břeh“. V úzkém místě kaňonu je potřeba přeskočit téměř dva metry na druhou stranu. Zní to jednoduše, ale když pod vámi dole bublá voda, je to celkem adrenalin. S menšími či většími prostoji při odhodlávání se ke kroku do neznáma, skáčeme nakonec jako zajíci na druhou stranu a pak zdoláváme další „C“ stěnku a ještě poslední mostík.

Vycházíme z kaňonu a chvíli jdeme do kopce lesem. Pod poslední částí – Déčkovou stěnou Gamsleckenwand dáváme jídlo a odpočinek.

Tahle část se dá obejít zleva, ale my si ji chceme vychutnat. Na asi 20 minutové stěně je totiž dost D částí, takže si chceme zkusit něco náročnějšího. A taky si to zkusíme. Tenhle úsek je asi silově nejtěžší z celého dne. Je tu dost těžkých částí, které vynáší, jsou mírně v převisu, takže je opravdu potřeba více síly, hlavně při přecvakávání mezi jednotlivými odjištěnými úseky. Ale i tady jsou místa, kde si člověk může odpočinout a vytřepat ruce, aby zase mohl na dalším místě přitáhnout.

Nahoře dáváme foto, tahle ferrata byla opravdu super. Poctivě unavení a vytahaní sestupujeme lesem k autu. Celkem nám to trvalo asi 5 hodin. Rozhodujeme co dále – nakonec nad Dachsteinem a Totes Gebirge vyhrává kopec Loser, který není daleko, v jeho okolí je na co koukat a hlavně jsou tam kempy.

Jedem směrem na Bad Ischl a Bad Goisern. Kemp u Hallstattesee, je bohužel jen pro karavany, takže musíme vyrazit ještě přes kopec do Altaussee. To, že je to přes kopec se moc nelíbí Termimu (našemu autu), takže v půlce kopce nám blikáním a pípáním hlásí, že je mu moc teplo. Musíme zastavit, otevřít kapotu a chladit chladící kapalinu. Po dvaceti minutách už nepípáme a kopec tak už bez zastávek vyjedeme. Pohoda, jde to i bez větráků, že. Alespoň už víme - vypadá to, že takto budeme jezdit další tři dny.

Podle mapy má být v Altaussee kemp u jezera, ale ten je taky zkušený, místo něj je hotel. Díváme se, z kterého roku máme vlastně mapu. Altaussee je malebné méstečko na břehu stejnojmenného jezera, nad kterým se tyčí charismatický kopec Loser. Na ten se také chystáme.

Naštěstí je v Altaussee jiný kemp – jmenuje se Temel, je cca 1 km od města (stačí sledovat ukazatele), ale s parádním výhledem na masív Dachsteinu. Ubytování stojí 5,30€/osoba/noc, za stan chtějí 2€, takže pohoda. Zjistili jsme, že pokud si večer dáme domácí višňovici, je druhý den fajn počasí. Dáváme si domácí višňovici. A nějaké plecháče, samozřejmě. Ale jen decentně. Na pumpě jsme koupili benzín (ne, ten pít nebudeme) a tak můžeme konečně vyzkoušet nový vařič, který jsme si na výlety pořídili. První testování vařiče je zábavné. Plamen tryská do výšky několika desítek centimetru, z dálky to vypadá jako start raketoplánu. Než se s tím pořádně naučíme dělat, připálíme večeři. Večer se shodujeme na tom, že zítra si dáme nějaký odpočinkový den a zkusíme jen lehčí ferratu Leadeship.

DEN 5: Leadership (Predsigstuhl)

Višeň funguje a počasí je na pohodu. A ranní výhled na Dachstein z kempu je taky kouzelný. Dnes tedy máme v plánu pouze oddychovou ferratku Leadership, která je obtížnosti C a měla by být tak na 40 minut lezení.

Vyrážíme dopoledne zpátky přes kopec do Bad Houseru, kde máme trošku problém najít správnou odbočku doleva do kopců. Na mapě odbočka je, ale v reálu ji nikde nevidíme. Až pak zjišťujeme, že je to vlastně podjezd. Náš cíl je vrchol PredigStuhl (1278 m), který je nad městem. Odbočujeme tedy na kruhovém objezdu směrem do centra, pak se dáváme doprava, podjíždíme hlavní cestu a vydáváme se serpentinami po loukách a lesích nad město. Po asi dvaceti minutách přijíždíme až k horské chatě a parkujeme.

Odtud jdeme lesní štěrkovou cestou a obcházíme kopec asi 15 minut až narazíme na rozcestník a cestu č. 246, která vede na vrchol. Asi po 20 minutách šlapání po stezce a oslovení rakouské dvojice, narážíme na celkem dost špatné značený rozcestník k ferratě. Je to taková malá cedulka – k ferratě se jde doleva od klasické cesty na vrchol PredigStuhl. Traverzujeme asi 5 minut a docházíme ke kamennému poli u jehož začátku je nástup na ferratu. Taky je odsud pěkný výhled na Dachstein, vlastně jako odkudkoliv tady.

Ferrata Leadeship je pohoda. Obtížnost C je už pro nás celkem brnkačka, takže si ji opravdu užíváme. Jsou tu dvě zajímavější místa – skalní komín a pak takový hřebínek nahoře, ale všechno je opět dobře odjištěno. Na vrchole jsme asi za půl hodiny.

Odpoledne se vracíme do kempu, kopec před Altaussee zvládáme opět na dvakrát, s blikáním, pípáním a otevřeným kufrem. Je teplo, takže se jdeme okoupat k jezeru Altaussee – z kempu je to cestičkou pohodových 10 minut. Bereme si plecháče a samozřejmě i Mončinu stoličku.

Voda v horském jezeře je klasicky studená, takže do ní lezeme jen pozvolna, ale v tom vedru venku přijde takové ochlazení parádně vhod. Scenérie u jezera spolu s vrcholem Loser, který je na druhé straně je kouzelná. Dáváme si proto i točené pivko v nedaleké hospodě u jezera, takže večer je vláčný. V kempu ještě dáváme višeň, potřebujeme totiž dobré počasí. Zítra nás čeká zmiňovaný Loser a to není nic pro loosery.

DEN 6: LOSER „Sisi“ Klettersteig

Na Loser to z kempu máme na dohled. Višeň opět nezklamala a počasí je urputně slunečné. Vyrážíme autem přes Altaussee, po cestě Loser Panorama Strasse. Platíme za výhledy mýtné 15 € a jedeme do kopce. Autu se to zase nelíbí a bliká na nás kontrolkami. Zastavujeme na odpočívadle a chvíli sledujeme, jak tady v Rakousku betonují pomocí vrtulníku. Prostě tady lítá vrtulník a vozí beton jako my u nás na stavbě lítáme s kolečky. Po ochlazení jedeme ještě kousek až k chatě před koncem cesty, kde vidíme šipkovník na ferratu. Vystupujeme, hledáme nástup k ferratě, ale trošku bloudíme, protože cestiček směrem k vrcholu je tu dost a nevíme přesně, kterou se vydat. Musíme sejít kousek dolů, jsou tam dvě velké kamenné lavinové zábrany. Cesta k ferratě pak vede až jakoby za těmi lavinovými zábranami (pod tou zadní je taky cedulka a jít se dá i z hlavní cesty).

Stoupáme strmě vzhůru a v tom vedru se začínáme pěkně potit. K ferratě je to tak 30 minut. Celou dobu, co člověk vydýchává se aspoň může ohlédnout a kochat se, ano správně, výhledy na Dachstein, ten je tu prostě vidět odkudkoliv. Pod nástupem je trošku stínu mezi skalkami, takže se tam oblékáme a koukáme, kudy to půjde. Start je nalevo od takové větší díry ve skále.

Ferrata začíná částí s obtížností C – D, ale není to vůbec hrozné. Nevýhodou je trošku to polední slunce, které opravdu pere. Následuje lehčí A/B-čková část a pak se zase dostanete do příjemného C lezení na stěnce s kramlemi. Je to ale bez problémů, doslova si to užíváme, protože už se na stěně cítíme jistě. Po složitější části vždycky přijde nějaké lehčí, odpočinkové místo, takže je kde vydechnout. Po cestě jsou tři opravdu zajímavá místa na focení, kdy je člověk zavěšený na skále a za ním je báječné alpské panorama. Jedno z nich je místo, jehož fotky se používají snad v každé rakouské příručce o ferratách – je to sice D svislá a vzdušná stěnka, ale dá se na ni vybláznit a fotky pak vypadají opravdu parádně. Na vrchol to pak už není daleko.

Nahoře svačíme spolu s desítkami turistů, kteří na vrchol vyšli klasickou cestou a sklízíme obdiv tučnějších Rakušanů a jejich dětí. Je vedlo, takže se ani moc nezdržíme a slézáme dolů. Celé nám to trvalo okolo 4 hodin.

Když dorazíme zpátky do kempu, vyrážíme opět rychle k jezeru, kde nás ledová voda parádně ochladí. Dopoledne hory, večer koupání, prosté ideální dovča. Dáváme pivko a pak se jdeme projít okolo jezera do města Altaussee, kde hodláme zakousnout nějaký pořádný rakouský šnicl. Hospod je v městečku dost a tak si dopřejeme řízek nebo cordon blue za 8-9 € a pivko za 3 €. Večer v kempu plánujeme další den a nakonec vyhrává ferrata Intersport nedaleko Gosau, což je odtud asi 25 km a tak se nemusíme stěhovat. Před spaním dáváme višeň na dobré počasí a lezem do spacáků.

DEN 7: Intersport Klettersteig

Višeň opět nezklamala a ráno svítí Oskar, jako blázen. Jedeme z Altaussee směrem do Gosau, což je horské centrum na severní straně masívu Dachsteinu. Ferrata Intersport je klasifikována obtížností C/D a má délku 3 hodiny, takže pro výstup pod ferratu volíme tu lehčí cestu – lanovku. Za 11 € (i zpáteční) ušetříme 450 výškových metrů a spoustu času v rozpalujícím se slunku. Lanovka jezdí co 15 minut. Za chvíli proto i s 30 německýma důchodcema lapáme po dechu v těsné kabince. Ze stanice lanovky je to pak k nástupu na ferratu asi 20 minut - prakticky jdete co nejbližší cestou k nejbližší skále.

Celá ferrata Intersport vlastně vede po hřebenu až na vrchol Groser Donnerkogel (2054 m) a je rozdělena do několik částí – první je obtížnosti C/D (350 m), druhá pohodovější B-C (600 m), třetí je věžička Donnermandl C/D (50 m) a poslední část je hřeben obtížnosti C (asi 250 metrů lana). U nástupu potkáváme skupinku Čechů, kteří se vracejí, protože je vyděsila kolmá stěnka C/D, která byla asi bonbónkem v první části. Vzhledem k tomu, že jeden z nich neměl ani rukavice, udělali asi dobře. Stěnka je dobře odjištěná a nedělala nám žádné problémy. Pokračujeme B-C úseky, pak je to místy i normální choďák, takže nic složitého. Dolézáme do sedla pod věžičku Donnermandl a chvíli odpočíváme ve stínu. Výstup na skalnatý hrbolek je pěkné C/D a po té lehčí části je to zase trošku zajímavého, vzdušnějšího lezení. Pak cesta pokračuje po hřebeni B/C, kde příjemně profukuje. Na vrchol už je to pak jednoduché.

Na vrchole Groser Donnerkogel se zaslouženě fotíme a koukáme na Dachstein a hřeben Gosaukamm, která je pěkně členitý a špičatý. Celá ferrata byla pohodová. Sestup pak trvá asi dvě hodiny a zdál se nám opět nekonečný, což bude asi tím, že už nám došla všechna voda, takže jsme už téměř usychali. Dole se pak ještě na chvíli jdeme projít k jezeru a kupujeme suvenýry – snad pravé pravěké zkamenělé fosílie, které jsou v okolí Dachsteinu k nalezení.

Po příjezdu do kempu se jedeme ještě narychlo okoupat, ale zdá se, že počasí se nám začíná trošku kazit. To je samozřejmě tím, že už nám došla domácí višňovica. Máme sice ještě moravskou hrušku, takže statečně zkoušíme, jestli bude fungovat i ona.

Večer jdeme lehnout do stanů brzy, protože začíná pršet. Do půl hodiny se ale strhne taková šílená bouřka s blesky tak nebezpečné blízko, že se raději utíkáme schovat do auta. Sledujeme, jak vítr bourá náš stan, všude okolo třískají blesky, prostě peklo. Rakušáci vedle nás balí svůj hangár a zdrhají, že po nich ráno nacházíme jen zapíchnuté kolíky. My jsme v suchu, uvnitř Termiho a popíjíme hrušku. Za hodinu je už po šílenství a ani neprší, takže vyléváme vodu ze stanu a jdeme spát.

DEN 8: Salzburg

To, že hruška není višeň je prostě pravda. Páteční ráno je hruškově zamračené. Rozhodujeme, že dneska už na ferraty nepůjdeme a nebudeme si kazit dojem z pěti slunečných dnů na horách. Balíme se, platíme za kemp a jedeme se ještě podívat do nedalekého Salzburgu, kde se chceme trošku projít po městě.

Salzburg je fajn jistě město, památky a tak, hory turistů. Uděláme proto cestu na hrad, koupíme Mozartovy koule a jedeme domů.

Ve Vídni ještě naposledy v zácpě musíme zastavit, protože se nám přehřálo auto. Pak už se nic zajímavého nestalo a večer kolem 10 hodin jsme doma.

Výlet nám až na drobné problémy s naším Terminátorem vyšel parádně. Pět dní, pět ferrat, maximální pohoda, žádné komplikace.

Všechny ferraty, které jsme prošli můžeme doporučit všem, kteří mají rádi zajímavé zážitky na odjištěných cestách.

Kompletní fotogalerie z výletu na ferraty.