První část přepisu deníku z naší cesty do Norska v létě 2007.

První týden - obsah: cesta do Norska, Romsdalhornet, Isjorden, Andalsnes.

Rychlá volba:

• Kompletní fotogalerie z Norska
• Deník Norsko 2. část - druhý týden

Úvod.

Výlet do Norska jsme plánovali léta. :) Chtěli jsme tam jet už minulý rok, v jiném složení, ale nešťastná nehoda člena expedice zhatila naše plány. Tento rok jsme se však odhodlali nepřízni osudu uštědřit ránu my a trvali jsme na tom, že vyrazíme - na důkaz našeho odhodlání jsme nechali vyrobit i expediční trička.

Přípravy sestávající z plánování tras a výběru lokality zastřešil hlavně Dušan – nakonec jsme se rozhodli pro oblast středního Norska – okolo Alesundu, Andalsnesu, Isfjorden, Hjorundfjorden, Romsdalhornetu a nakonec i Jotuhajmenu. Tahle oblast plná menších i větších kopců vypadala na fotkách v Gogole Earth dobře, na norských stránkách jsme našli nějaké zajímavé cesty, takže teoretickou přípravu jsme zmákli – tedy Dušan - na jedničku. Navíc jsme si pořídili GPS, do kterého nakonec i sehnali mapu Norska a oblasti kolem Alesundu 1:50 000, takže ztratit bychom se neměli. Na tři týdny tam je kopců habaděj.

Vzhledem k tomu, že Norsko je pro našince drahé, vařili jsme si sami – Monika připravila 17 litrových flašek se zavařeným masem, ke kterému jsme si vždycky večer měli uvařit na benzíňáku těstoviny nebo nějaké sáčkové dobroty.

Společné jídlo pro 4 osoby se vešlo do tří krabic od paprik z Lídlu.

Jako vozidlo, které nás mělo na tuto dalekou cestu dopravit a pokud možno přivézt i zpět bylo nekompromisně a jednoznačně vybráno naše auto Citroen Xsara Combi z roku 1989. Aby se nám cestovalo lépe a komfortněji, podařilo se nám týden před odjezdem urvat klimatizaci, 14 dní předem jsme urvali výfuk, o defektu ani nemluvíme. Jako by nám něco naznačovalo, že bychom v tomhle autě odjet neměli. Nicméně, švagr automechanik odvedl dobrou přesvědčovací práci a my se to prostě přestali řešit.

20.7.2007, pátek, jasno, Start

Start, cesta Polskem a Německem

Den „D“. Vyrážíme z domu v odpoledne, v Ostravě nabíráme další část expedice – dvě banánové krabice a Dušana se šanonem map. Auto už je i tak dost plné – Termi (jak mu žoviálně říkáme podle otlučeného stříbrného blatníku) si už trošku sedá na cestu, ale zatím za sebou nepouští jiskřičky. Jenom na chvíli nás přepadl zajímavý nápad, že bychom do Norska vlastně mohli vyrazit jen ve dvou -  případně ve třech – vzhledem k tomu, že vlastně už máme vše potřebné a peníze od ostatních účastníků jsou na společném účte.

Po tom co se dosmějeme představě vyděšeného Jury, kolem kterého mávajíc profičíme, nakonec poslušně zastavujeme v Jozefkách a nabíráme poslední dvě banánové krabice a Juru s kytarou.

Auto je opravu plné, takže s výpravou se museli předčasně rozloučit stativ na foťák a taška s dobrotami. Kufr je fakt napěchovaný, zadní blatníky skoro dřou do pneumatik a spolujezdci vzadu mezi sebou mají hradbu z batohů ke stropu, že na sebe vůbec nevidí (což zas není tak špatné).

Z Hrabyně tedy finálně vyrážíme na cestu v 21:30. Jedem směr Sudice, Ratiboř (Raciborz) do Polska, dále pak po silnice č. 49 směrem na Opole, kde se cesta napojuje na dálnici. Dálnice vede dále směr Wroclaw a Německo. Jedeme v noci, střídáme se, ale hlavní část cesty řídí Jura – který odřídí více než 500 km (samozřejmě s přestávkama), takže se posunujeme rychle dopředu. Aby byl řidič i navigátor stále čilý, doplňujeme jejich bdělost energetickým nápojem Kamikadze, speciálně pro tyto účely zakoupeným (viz billboard Pearl Barbor 12 367 km). O přestávkách také užíráme ze zásob 24 řízku a 10 klobás.

Cesta Německem je taky bez problému, navigátoři fungují bezchybně, pomáhá i GPS takže vše šlape jako hodinky.

21.7.2007, sobota, jasno

Sassnitz, trajekt Sassnitz – Trelleborg, cesta Švédskem

Do Sassnitzu (Německo), kde máme naplánovaný trajekt, přijíždíme po noční cestě Německem okolo 8:30 – tedy asi půl hodiny po tom, co jeden z trajektů odjel. Trošku bloudíme, ale nakonec nacházíme tu správnou budovu a jdeme se zeptat na další odjezd – ten je 12:45. Nemáme rezervovaný ani koupený lístek, takže se stavíme do „waiting line“ – čekací řady. Za námi se začínají kupit další auta. Kupujeme si lístek – stojí 117 euro (auto + 4 osoby) a přesouváme se do jiné řady blíže k moři. Stojíme na 2 místě v čekací řadě číslo 12 a pohunek, se kterým jsme v pokladně mluvili nám říkal, že šance dostat se na nejbližší trajekt je opravdu velmi malá.

Takže čekáme. Dobrá zpráva je, že u parkoviště je obchod Border shop, kde se dá levně koupit alkohol – např. plato 24 ks 0,3 plechovek piva (nebo něčeho, co by se pivu mělo podobat) stojí jen 5,20 euro. Bereme jedno plato, což se později ukázalo jako osudová chyba. Čekání je dlouhé, ale děsivější je představa, že se na trajekt vlastně vůbec nevejdeme a budeme muset čekat další 4 hodiny. Parkoviště se zaplňuje, trajekt přijíždí, otvírá tlamu, drama začíná.

Jsou to nervy! Pohunek ukazuje prominentním řidičům s červeným papírkem, že můžou najíždět. My máme papírek žlutý. Ještě na něj rychle vypisujeme jména. Auta z parkoviště začínají ubývat. Najednou se vše zastavuje, zase se čeká, na semaforu se střídá červená se zelenou, zelená se však začíná objevovat stále méně. Nějaký idiot hustí do trajektového pohunka. Po tom, co zůstane na parkovišti jen naše řada začínáme být velmi nervózní. Tlama se navíc zavírá! Je to v knedli!  Už je navíc 15 minut po termínu odplutí. Ne, fíha, pohunek jde k nám a ukazuje, že mužem jet – vyrážíme a naloďujeme se někam do spodního patra mezi vagóny. Jsme mezi vlaky, ale uvnitř! Snad se nepotopíme.

Odplouváme. Pohled z paluby na hladinu moře je pěkná výška. Cítíme se jako na Titaniku a máváme staré Evropě. Na trajektu to žije – obchody, herna, restaurace – takže se trošku pofotíme, pokocháme a jdeme na palubu spát. Cesta lodí trvá 4 hodiny. Počasí je pohodové, dokonce jsme lehce osmahlí.

V Trelleborgu se vyloďujeme mezi prvními :). Vyrážíme směr Malmo (což se nedá minout) a dále po dálnici E6 na sever (Göteborg). Asi 40 km za Göteborgem sjíždíme kolem 21 hodin z dálnice na velmi pěkné odpočívadlo – je tam WC, umývárka a tráva, takže se dá v pohodě vyspat venku. Vytahujeme první plecháče ze Sassnitzu a plánujeme další cestu.

GPS souřadnice odpočívadla: N 58˚01.507´, E011˚51.109´

22.7.2007, neděle, jasno

Cesta Švédsko – Norsko, Oslo a na sever

Ráno dojídáme poslední řízečky a klobásky. Vyrážíme dále - jedeme po dálnici E6 na sever, směr Oslo. Platíme první poplatky – celkem 3x po 20-40 NOK. Čepujeme naftu ještě ve Švédsku (v Norsku je benzín dražší) – nicméně už je to u hranic, takže se platí NOKama – litr nafty stojí okolo 10 NOKu. Ve vnitrozemí vidíme i ceny za 9.50 NOKu/litr.

Projíždíme Oslem dálnici E18. Do Osla se plánujeme zastavit na zpáteční cestě. Pokračujeme tedy dále po E18 chvíli na jih a pak odbočujeme doprava na silnici E16. Ta vede na sever okolo jezera Tyrifjorde, dále přes města Honefoss, Nes, Fagernes. Zvolili jsme pro cestu na sever Norska právě tuhle variantu (po E16 a E51) -  dá se jet ještě z Osla stále po E6 přes Lillehammer, ale tam je to určitě frekventovanější cesta, více aut, více měst, neustále v údolí. Naše cesta po E51 vedla i přes hory, takže se nám zdála zajímavější.

Ve Fagernes odbočujeme na E51 – silnice pak začíná stoupat až k sedlu ,ve kterém je osada a jezera Bygdin a Veslefjorden (asi). Kousek u jezer vystupujeme a jdeme se poprvé projít po norských horách :) Je to sice jenom na chvíli na nejbližší hřebínek, ale je z něho vidět jezero, na protější straně jsou nějaké další kopce – pro začátek pohoda. Kocháme se prvními panoramaty. Jedeme dále – silnice pak vede náhorní plošinou ve výšce okolo 1000 m plnou jezer, potoků a kamenů. Nalevo jsou vidět kopce z parku Jotunheimen, míjíme i jezero Gjende. Je podvečer, svítí slunce, ale některé vrcholky jsou v mracích. Krajina je tu parádní, to se skoro nedá popsat.

Ze silnice 51 sjíždíme na cestu č. 257 a touhle cestou sjíždíme zase dolu do údolí. Cestou koukáme na parádní vodopád na řece Sjoa. Je večer, tak hledáme místo na spaní – přestože se v Norsku vlastně může spát skoro všude mimo osady, kde to není zakázané, celkem dlouho nemůžeme najít místo s kusem rovné trávy. Výše v horách bylo odpočívadel dost, tady níže už je to horší, je tu více domů, u cesty je na všech odpočívadlech cedule „No camping“, do placených kempu zatím ještě nechceme. Takže jedeme celkem dost dlouho, až nacházíme fajn odpočívadlo na cestě 257 – ale na druhou stranu je to zase pohoda – jsou tu záchody, blízko teče Sjoa, tráva je prima zelená. Jedem se mrknout na peřejky na řece, pak stavíme stany, vaříme, vedle zakotvila jiná česká výprava v tranzitu, pijeme pivko, kecáme.

23.7.2007, pondělí, šedo, pod mrakem

Donbas, Lagen, Romsdallen, Trollvegen, Andalsnes, Romsdalhornet

Ráno je pod mrakem – takže vidíme první odstíny norské šedé. Špatná zpráva: zbývají poslední 3 plechovky piva ze Sassnitzu a ani jedno cigáro.

Balíme stany a jedem dál po cestě č. 257, po chvíli se ale napojujeme na cestu E6, která kopíruje řeku Lagen, kde zastavujeme u parádních peřejí ve skalní soutěsce. Na chvíli zastavujeme v městečku Donbas, kde se jdeme podívat po obchodech. V Infocentru nakupujeme jednu mapu 1:50 000 za 129 NOKů. Zjišťujeme také traumatizující zprávy – ceny piva se pohybují od 8 NOKů za 0,3 plechovku po 15-20Noků za 0,5 l plechovku. To nás rozesmutnělo natolik, že jdeme prozkoumat i místní hřbitov.

Další cesta vede po E136 údolím směrem na Raumu, Andalsnes a Trollveggen – okolní krajinka už je opravdu parádní – projíždíme údolím, po obou stranách čouhají skalnaté kopce, každou chvíli z nich stříká nějaký vodopád.

Zastavujeme pod Trollveggen – 1 100 metru vysokou kolmou stěnou (nejvyšší kolmou stěnou v Evropě). Vybalujeme svačinky a mačkáme se se stovkami turistů. Je pod mrakem, takže se ani moc nekocháme.

Vyrážíme dále do Andalsnesu, kde v místní pekárně kupujeme chleba za 21 NOKů. Kupujeme ještě další dvě mapy – opět po 129 NOKách. Platíme v pohodě kartou. Sedíme v přístavu a rozhodujeme se, kam vyrazíme na první kopec – v této oblasti je kupa zajíkavých míst (Romsdalhornet, Isfjorden, Trollveggen).

Koukáme do místního bulváru na počasí – v naší oblasti by to mělo být celkem v pohodě.

Nakonec se rozhodujeme, že pojedeme ke kopci Romsdalhornet – jedeme na konec Isfjorden a pak po soukromé cestě (za vjezd platíme 30 NOKů, ikdyž chceme dát jen 29 protože nemáme drobné :) ) až k jezeru pod kopec.

Tady začíná pršet. Zůstáváme v autě a asi hodinu spíme, dokud nepřestane.

U jezera potom stavíme stany a vaříme chutnou krmi z domácích surovin. Navečer se jdeme ještě projít pod Romsdalhornet (který už je zahalený v šedé), abychom se podívali, kudy vlastně zítra půjdeme nahoru. Na konci cesty je parádní kamenný bivak, u kterého potkáváme domorodce – norského horala (který si jen tak odpoledne vyběhl sám na Romsdalhornert) a toho se raději poptáme na cestu. V táboře pak píšeme denníky, koštujeme zásoby domácí slivovice a kolem 10 hodin jdeme za světla spát.

24.7.2007, úterý, slunko a déšť

Romsdalhornet a jezera v okolí.

Ráno se nechce vstávat – je mlhavo, předpovídané pěkné počasí nikde. Po snídani vyrážíme. Přicházíme k k bivaku na úpatí kopce. Cesta by měla vést po pravé straně vodopádu, mezi dvěma sněhovými poli, měla by být značená červenými puntíky. Našlapáváme první norské výškové metry a za chvíli už jsme zpocení. Cestou okolo vodopádu musíme přelézat menší skalky, ale červené puntíky jsme našli a tak nás vedou vcelku v pohodě, navigujeme se i pomocí kamenných mužiků.

Přecházíme vodopád a pak už je to jen kousek na plošinu se dvěma většími plesy, ve kterých se mezi plovoucími kusy ledu zrcadlí i vrchol Kalskratinden. Procházíme okolo jezer, otevírá se nám výhled na protější hřeben s vrcholy Tua, Narde nebo Skarfjellet, které se koupou v mracích. Pokračujeme a stáčíme doprava k třetímu velkému jezeru, které pojmenováváme Smutná dolina, protože je tam takový divný stín, slunko tu nesvítí, nikde asi kousek zelené, jenom šutry a šedá.

Zatímco se kocháme, počasí se nám mění a začíná pršet, ale zatím jsme drsoni, takže nevytahujeme pláštěnky, naivně myslíce, že to za chvíli přestane.

Ano, přestalo pršet už za dvě hodiny, ale to už jsme celkem mokří i zpocení (ikdyž vybavení máme celkem dobré). Dolů se je cesta trošku obtížnější – šutry jsou mokré, navíc se za tu chvíli na stráni utvořilo několik nových vodopádů, takže musíme dávat pozor.

Zastavujeme dole v bivaku a jdem se schovat dovnitř. Trošku vysycháme, už neprší, takže se ještě cestou do tábora zastavujeme ve výstavní síni – norští výtvarníci (asi) tu mají rozmístěné instalace v rámci něčeho, nazvaného „Kunst in Nature“ – Umění v přírodě. K vidění jsou různá „díla“ – dřevěné samorosty muže a ženy, pozlacené rámy z obrazů vybízející k pohledu skrz, plovoucí zrcadla a další věci, kterým ani nerozumíme.

Jdeme si ještě vyjít na hřebínek, odkud vidíme na protější straně celý hřeben Trollveggen.

V táboře pak sušíme věci, píšeme denníky a srandujeme nad zoufalou situací na poli piva a cigaret. Večer prokládáme karbanem – hrajeme krávy a UNO, což je sranda.

25.7.2007, středa, hnusně

Isfjorden, Kyrkjetaket, Kjøvskartinden, chata Vasstindbu

Ráno opět v šedé s mlhou a mrholením. Po snídaní však setrváváme v našem plánu – přejet na druhou stranu a mezi vrcholy Kyrkjetaket a Kjøvskartinden pokračovat kolem dvou jezer až k chatě Vasstindbu, kde bychom chtěli přespat.

V městečku Hen (na konci Isfjorden) ještě koukáme na předpověď – ano, má být hnusně.

Placenou cestou za 20 NOKů, nalezenou pomocí GPS, se prodíráme ovcemi a kravami až na parkoviště na jejím konci. Vybalujeme a bereme si věci na cestu a přespání.

Vyrážíme za mlhy a mírného mrholení kolem osady. Cesta vede do sedla (977 m) mezi vrcholy Kyrkjetaket a Kjøvskartinden, podél potoka, který vytéká z tamního jezera. Cesta je zpočátku značená nějakýma tyčkama, ale ty se pak ztrácejí v mlze a vegeraci, takže jdeme vlastně naslepo – podél potoka prostě pořád nahoru. Začíná pršet trochu více, tak vytahujeme pláštěnky, o které začínáme úspěšné zakopávat. Občas trošku bloudíme díky mlze, ale v sedle už je cesta značená mužiky, takže už je to lepší. Jdeme kolem prvního jezírka a pak podél vodopádu dolů k jezeru Kjøvdalsvatnet. Stezka je občas celkem hustá, protože musíme s velkými batohy přeskakovat po velkých šutrech, které díky dešti kloužou, navíc, díky pláštěnce pořádné ani nevidíme, kam vlastně šlapeme. Jde to prostě pomalu a s nadávkama. Okolo jezera je cesta lepší, dokonce na chvíli neprší.

Poslední bonbónek nás ale čeká – poslední stoupáček k chatě, asi 300 výškových metrů v kopci prudkém tak, že na mapě vrstevnice tvoří skoro souvislou hnědou šmouhu. Začíná pršet, takže jsme kompletní a můžeme vyrazit.

Jde to ztuha, na kamenech to klouže, mokrá hlína se sesouvá pod botama, do toho se mezi nohama motá pláštěnka, občas spadne kapuce, takže nic nevidíte – zkrátka hodina souvislých nadávek.

Nahoře se ještě děsíme, jak bude vypadat chata – jsme celkem mokří, unavení a teplo okolo taky vypadá jinak. Navíc je možné, že bude chajda zavřená – cesta zpátky by byla pěkný masakr! V duchu odpočítáváme každého mužika a nervózně koukáme na vzdálenost k chatě na GPSsce.

Vidíme ji. Jsou dvě – malá a velká – taháme za kliku. Uf. Otevřeno! Lavina kamení spadla ze srdce. Nahlížíme dovnitř – fíha, tohle není chata, tohle je interhotel!

Chajda pod vrcholem Vasstindbu, která je v mapě značená jako chata bez vybavení obsahovala mimo jiné - kamna, dřevo (suché), postele, povlečení, dřevěné obložení, stolíky, vařič, elektriku, nádobí, sekeru (takou tu parádní velkou a drahou) – prostě všechno, co si promočení turisté mohli přát.

Rychle zatápíme a za chvíli máme vevnitř malou saunu.

Takovýhle komfort však není zadarmo, jak zjišťujeme záhy :) Za noc na chatě je potřeba vhodit do kasičky 260 NOKů/ osoba – to nás trošku zchlazuje – cena tedy vychází po přepočtu na cca 1000 kaček, což je dost. No, vzhledem k tomu, že by nám to celkem narušilo náš finanční plán a také k tomu, že vlastně spotřebujeme jen trochu dřeva na topení, se rozhodujeme nakonec zaplatit pouze za dvě osoby – tedy 520 NOKů. Snad nám to norští horalové odpustí.

V kronice chaty pak listujeme a zjišťujeme, že bychom měli být první češi/slováci, kteří se na chatě přespali, což v nás probouzí slastné pocity jedinečnosti, výjimečnosti objevitelů.

Večer pak trávíme karbanem, zahříváme se slivovicí. Venku prší, ale to nám nevadí, nám je dobře.

26.7.2007, čtvrtek, jasno, parádička

Isfjorden, Kyrkjetaket, Kjøvskartinden, chata Vasstindbu, Trollstigen

Ráno se probouzíme do totální změny – všechno je vidět! Všechno, co jsme měli cestou na chatu zakryté mlhou a šedými mraky je teď parádně osvícené vycházejícím sluncem. Probudili jsme se do úžasného rána – modré nebe, bílé mraky a zelené kopce – už chápeme, kde berou ty fotky do těch dovolenkových katalogů – jednou ta rok se jim podaří takovýhle parádní den.

Rychle vylézáme z chaty a fotíme a cvakáme, jako bychom se báli, že nám ten krásný výhled za chvíli zase vypnou a nahodí zase tu šedou tapetu.

Vidíme desítky kopců v celé oblasti, že je ani nedokážeme pojmenovat.

Až se nabažíme, uklidíme chatu a vyrážíme stejnou cestou zpátky. Je to vlastně paráda, protože včera jsme díky mlze vlastně vůbec nic neviděli, takže nám to nevadí. Přiházíme nad jezero Kjøvdalsvatnet, ve které se odrážejí ostatní hory, kolem spousta modré, zelené a bíle - pohlednicová idylka.

Slézáme po tom prudkém kopci dolů, u jezera dole pak odpočíváme, skáčeme po kamenech fotíme kalendářovky. Já ztrácím termosku, tak se pak pro ni musím okolo jezera vracet, ale nikde ji nemůžu najít – nechť tedy nálezci dobře poslouží.

Šlapeme, slunko peče, ale to nám nevadí, kocháme se celý den rozhledy na okolní kopce, celý hřeben Isfjorden, Romsdalhornet a na druhé straně kopce okolo jezera Eikedalsvatnet.

Odpoledne dorážíme k autu, balíme a jedeme ještě přes Andalsnes trošku zpátky po silnici číslo 63 směrem na Trollstigen – Cestu Trolů.

Trollstigen je šílená cesta, která se kroutí z údolí a stoupá mezi dvěma vodopády do výšky 800 metrů. Je to opravdu úchylná a úchvatná stavba, jedna z velkých norských zajímavostí, čemuž také odpovídá počet turistů. Cesta „Cestou Trolů“ je zajímavá, ale je třeba dávat pozor na ostatní kochající se, šílené motorkáře a samozřejmě domácí zvěřinu, která se tu, stejně jako všude jinde, bezostyšně promenáduje po cestě.

Zastavujeme nahoře a jdeme se projít po podivných stáncích plných trollů a všemožných cetek.

Spát chceme kousek odtud na nějakém odpočívadle -  když sjíždíme kolem jezírek, už z dálky vidíme  bílý autobus obklopený stany. Tipujeme na nějakou českou cestovku a nemýlíme se – je to Alpina, se kterou jsme byli minulý rok v Rumunsku. Napadá nás zoufalý a brutální plán, jak využít našeho setkání v otázce vyřešení našeho problému s pivem – víme totiž, že cestovou vozí pro své klienty dostatek tekutin.

Parkujeme proto opodál, vybalujeme stany a jdeme na výzvědy. Seznamujeme se s řidičem i vedoucím, chvíli debatujeme, ladíme stejnou vlnu – výsledek je slabý, ale nemusí pršet, stačí když kape – nakonec tedy kupujeme za 100 Kč 4 plechovky Litovele. Více bohužel nejsou ochotni pro krajany obětovat.

Naše plány na zmocnění se alkoholu však tímto nekončí. Dušan vymýšlí další vychytralou akci, ve které máme účastníky zájezdu nalákat na naši tklivou hudbu, následkem čehož pak nás pozvou do svého tábora, kde jim pak vypijeme jejich zásoby. Vytahujeme tedy kytaru a začínáme pálit struny těmi nejlepšími songy. Po hodině zjišťujeme, že plán má někde chybu, protože se nám nepodařilo  nikoho nalákat. Dopíjíme tedy naše koupené plecháče a přecházíme na slivovici. Ochlazuje se, takže z kytary bolí prsty. Kašlem na to a jdem spát.

Pokračování: